28. června 2017 - středa
Počasí: 30°C občas prší
19:30 - odjezd zájezdu z Prahy
21:30 - Plzeň
22:30 - zastávka toaleta Rozvadov
01:30 - zastávka toaleta
05:00 - zastávka toaleta Kolín nad Rýnem
Čekáme na nádraží, ale nikde žádné informace o odjezdu zájezdu nejsou. Loni byly přímo na světelné tabuli. Jdeme se podívat na nástupiště a kupodivu už tu stojí náš autobus, zakrýval ho jiný. Tak rychle nastupujeme, jsme poslední, ale ještě je čas.
O půl osmé odjíždíme, za dvě hodiny jsme v Plzni a přibíráme další cestující. Občerstvujeme se na poslední české pumpě v Rozvadově a pokračujeme do Německa. Jako obvykle se seznamujeme s průvodci, Michalem a Terezou, další průvodce (Pepa) čeká už ve Skotsku, vlastně tam žije. Další zastávka na protáhnutí je o půl druhé a pak v pět, u Kolína nad Rýnem. Vyměňuju si peníze v peněžence, eura za koruny.
29. června 2017 - čtvrtek
Počasí: 25°C zataženo
08:00 - zastávka toaleta Breukelen
09:00 - 15:00 - Amsterdam
16:00 - příjezd do Ijmuidenu
17:30 - nalodění
18:00 - odjezd lodě z Ijmuidenu
20:00 - seznamovací párty
23:00 - spánek
První ranní pauza v Breukelen byla bez placení. Takže rychlá cestovní hygiena.
Před devátou přijíždíme do Amsterodamu. To už máme za sebou instruktáž, co se je tady k vidění a dostáváme mapku. Já jsem samozřejmě připravený už z domova. Akorát přidávám na seznam květinový trh. Vystupujeme u nádraží Amsterdam Centraal, přímo u kanálu. Máme rozchod.
Prohlížíme nádraží (zvenku) a turistické informace. Pokračujeme do města třídou Damrak kolem zálivu s loděmi. Těch asi uvidíme dost. A naproti přes kanál už vidíme známé úzké a vysoké domy. Působí docela kouzelně, jak se k sobě tisknou, a některé jsou i poměrně křivé. Ale drží.
Koukáme taky na cyklisty na nejroztodivnějších byciklech. Každé má nějaký "zavazadlový prostor" a poměrně dost i dětskou sedačku. Přicházíme na náměstí Dam s National Monument a hlavně královským palácem. Zvenku moc královsky nevypadá, spíš jako ošumělé muzeum. Snad to mají uvnitř hezčí. Hned vedle je Nieuwe Kerk, Nový kostel. Uvnitř je galerie s výstavou World Press Photo. Naproti je Madame Tussaud. Dovnitř ale nejdeme nikam. Jdeme po Damstraat ke kanálu - grachtu (čte se chracht, jak nám Michal vysvětlil). Všude je spousta nejrůznějších malých krámků, hlavně s jídlem a suvenýry. Jídlo italské, čínské, thajské, jihoamerické ... výběr je obrovský. Všude je dost špíny, je znát, že se do Amsterodamu jezdí hlavně chlastat.
Kolem grachtu jdeme ke Starému kostelu, Oude Kerk. To už je dnes taky jenom galerie. Cestou míjím i proslavené coffieshopy. A okolní vzduch je hodně prosycen vůní konopí. U kostela fotíme racky a pak nakukujeme i do čtvrti červených luceren. Je ale ráno, takže je tu samozřejmě mrtvo. Po Warmoesstraat se vracíme na náměstí Dam a chvilku sedíme na schodech paláce a svačíme. A s námi hejno holubů.
Obcházíme palác a po ulici Herengracht jdeme kolem kanálu Herengracht. Všude samá kola, kola a kola. Jezdící, stojící, ležící, a snad i spící. Cyklisté jsou na naše poměry dost bezohlední, asi mají přednost. Člověk si musí dávat bacha. Jdeme přes mostek Heibrug a koukáme na kostel Františka Xaveria a chvilku odpočíváme. Noc v autobusu byla dlouhá a nedospánek veliký.
Jdeme dál ke Květinovému trhu. Cestou zíráme na místní pánskou toaletu, kanál ohraničený kruhovým plechem. To snad není možný. Na trhu mají samozřejmě hlavně tulipány, živé i dřevěné. Ale i jiné květiny, a dokonce bonsaje. Akorát nevím, jestli živé nebo umělé. Na konci ulice s trhem stojí stará věž Munttoren. Pokračujeme kolem řeky Amstel, tady jezdí víc člunů, než po grachtech, tak se chvilku koukáme. Jdeme i kolem česko-slovenského baru, ale je zavřený. Na druhém břehu je budova Opery a baletu. Překračujeme řeku a jdeme kolem ní k Portugalské synagoze a o kousek dál sedíme v parku Wertheimpark. Na chvilku se mi dokonce podaří usnout. Vracíme se zpět a jdeme přes Waterlooplein. Tady je místní blešák. A občas i stánky s tričky a se suvenýry. Taky si jedno triko kupuju. Úzkými uličkami, pochválena budiž navigace, se rychle vracíme na náměstí Dam. Cestou koukáme na obchod s krásnými sporťáky. Za chvilku už sedíme na Damraku v KFC. Už máme hlad. Stripsy hledám marně, a nebo je na obrázku nepoznám. Objednáváme si Boss Burger s hranolkami a fantou. Fantu tady mají FANTAstickou. I v plastu. Je trochu světlejší a výborná. Boss Burger je burger se smaženým kuřetem. Chutná mi. Pomalu se vracíme k nádraží, kupujeme pohlednice a drobné suvenýry, mám pěkný přívěsek.
Procházíme se kolem nádraží a jdeme se podívat i dovnitř. Pak sedíme u kanálu a koukáme na lodě. Místní atrakce je fotka s holandskými symboly (tulipány, dřeváky, mlýn) připravená jako magnet na ledničku. Ve tři přijíždí autobus, tak rychle nastupujeme a odjíždíme.
Přijíždíme na benzinku a trochu se upravujeme. Přiravujeme se na nalodění na přívoz. To je chvíle, kdy přes sedadlo před námi sedící pán zjišťuje, že zapomněl doma pas i občanku. Inu, v pravý moment. Okamžitě se rozpoutá kolotoč telefonování. Cerstovat dál nemůže, do Británie ho samozřejmě nepustí. Tak zkouší různé možnosti jak získat potvrzení o občanství. My ostatní zatím stojíme před odbavovací halou. Nakonec pán i s manželkou odjíždí, pokusí se dostat do Haagu a získat dočasný pas a přiletět za námi do Stirlingu. Z dálky fotíme loď, moc není vidět, ale zdá se impozantní. Nakonec procházíme odbavením a kontrolou dokladů a všechny nás pustí dál. Ale je to přísná hranice, kontinent jsme projeli úplně bez problémů. Nastupujeme na loď a hned nás ubytovávají na palubě 5. Seznamujeme se se spolubydlícími Slávkem a Lídou. Asi spolu budeme bydlet i dál. Slávek je geolog a koníčkem entomolog, Lída učí na České zemědělské univerzitě, na fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů.
Chvilku odpočíváme a sprchujeme se, to je zázrak po tak dlouhé době. Když se loď dá do pohybu, jdeme se podívat ven. Chodby jsou plné lidí, aby ne, když je jich tu 1500. Prohlížíme si jednotlivé paluby, 6, 7, 8 a jdeme na čerstvý vzduch. Je docela chladno a fouká vítr, ale je to příjemné. Nejdřív obhlížíme záchrané čluny, co kdyby se hodily. Chvilku sedíme na zádi na nejvyšší palubě, jsou tu nachystány židle a lehátka, a koukáme na širokou brázdu za lodí. Na příď nás bohužel nepustí. Venkovním schodištěm scházíme až skoro na palubu k nástupním vratům. Pohledem ověřuju, jestli jsou dobře uzavřená. Vypadají, že ano. I takhle už se loď potopila. Stoupáme zase až nahoru. Prohlížíme si z dálky větrnou elektrárnu postavenou přímo v moři a pravděpodobně i ropné plošiny, nejsou moc dobře poznat. Jestli takle fouká pořád, větrná elektrárna se hodí. Venku už je nám zima, takže se jdeme podívat dovnitř. Prohlížíme si obchody, mají takovou turistickou všehochuť, kupujeme si vodu. Je tu pár barů, restaurací, koutek pro děti, kino, prostě všechno, čím se dá zpříjemnit šestnáctihodinový pobyt. Na chodbách jsou fotky a modely dalších lodí společnosti DFDS Seaways. V osm máme seznamovací večírek na palubě osm, jsme skoro všichni. Postupně se každý stručně představí. Trvá to asi hodinu, sedíme na zemi a není to moc pohodlné, ale místa je tady málo. Další staz máme zítra ráno, půl hodiny před výstupem z lodi, o půl deváté britského času.
Jdeme si pro jídlo do kajuty a zase se jdeme procházet. Na večeři si sedáme za zábradlí k okénku a koukáme ven. Jíst se tady nesmí, ale na večeři v restauraci fakt nemáme.
Aspoň posloucháme šikovného muzikanta s kytarou z baru. Hraje hlavně starou klasiku, Simon a Garfunkel, Clapton, REM, nic mladšího než dvacet let. Ale poslouchá se dobře. V deset večer je pořád dost světla. Pomalu se vracíme do kajuty a připravujeme se ke spánku. V jedenáct jdeme spát, venku je pořád světlo.
30. června 2017 - pátek
Počasí: 15°C zataženo dopoledne mírně prší
08:00 - vstávání
09:00 - příjezd lodě do Newcastlu
10:00 - odjezd autobusu z Newcastlu
11:40 - Hranice Anglie - Skotsko
12:00 - 12:30 - Jedburgh Abbey
14:30 - příjezd do Stirlingu
17:00 - ubytování
20:00 - párty ochutnávka
24:00 - spánek
Probouzíme se v osm, docela dobře vyspaní. A probouzíme se do mlhy, za okýnkem kajuty není vůbec nic vidět. Balíme se a jdeme na sraz se zbytkem výpravy na sedmou palubu. Pomalu se blížíme do přístavu v Newcastlu. Všechno pořád halí mlha a drobné mrholení. Čekáme v hale až přirazíme ke břehu. Je tu celkem dost lidí, děcka na prázdninách, motorkáři, cyklisté, docela pestrá směsice turistů. Z lodě vycházíme chvilku po deváté a jdeme dlouhým chobotem do odbavovací haly. Ukazujeme znovu pasy a jsme vpuštěni na britskou půdu. Můžu si odškrtnout další stát, který jsem navštívil. V Británii jsem poprvé. Čekáme v obrovské čekárně až přijede autobus a mezi tím, se seznamujeme s naším druhým hlavním průvodcem, Pepou. Tereza je jen na zkušené. V deset nastupujeme do autobusu, po nezbytné pauze na základní hygienu. Projíždíme městem a pořád je mlha a prší. Motorkářům a cyklistům, kteří odjíždí z přístavu s námi, vůbec nezávidím. Dostáváme základní informace o Skotsku a o tom, kam dneska pojedeme.
První zastávka je v 11:40 na hranici Anglie a Skotska. Fouká vítr, mrholí, asi jsme v mraku, viditelnost tak 50 metrů. Jdeme se podívat na hraniční kámen. Je vysoký asi tři metry, z jedne strany má nápis ENGLAND a z druhé SCOTLAND. u toho skotského stojí dudák a i v tomhle nečase vyhrává na dudy. Asi je na takové počasí zbyklý. I když, před chvilkou vyběhl z auta, ve kterém má na prodej suvenýry. Zkoušíme fotit, ale čočky jsou hned plné kapiček vody, raději rychle mizíme zpět do autobusu.
V poledne jsme v Jedburghu. Slavné je místní opatství, Jedburgh Abbey se zbytky kostela a hřbitova. Jenže pořád poprchává, jdeme se aspoň rychle podívat blíž, než moc zmokneme. Viditelnost je ale už lepší. V prodejně kupuju první pohlednice, doztávám zpět krásné nové mince, jednolibrovky. Tři si hned schovávám. O půl jedné odjíždíme.
O slovo se hlásí Rádio Mundo (známe z loňska jeho slogan "Posloucháte i když nechcete".) Píšeme na papírek nějaké písničky, ale na ty moje stejně nikdy nedojde.
Projíždíme kolem Edinburghu a o půl třetí jsme ve Stirlingu. Tady budeme dneska spát. Zatím ale jedeme ke hradu. Většina lidí jde dovnitř, mě hrady moc nezajímají, koneckonců k nim nemám žádný vztah. Takže je krátce obhlížíme vstupní nádvoří a hradby, a koukáme se do kraje. Už neprší, viditelnost je docela slušná, takže obhlížíme Stirling z výšky. Je vidět i památník Williama Wallace, k tomu pojedeme zítra. Hned vedle hradu je ale starý hřbitov, a ty máme naopak velmi rádi, takže se jdeme podívat na ten místní. Většinou jsou tu náhrobní kameny, poměrně málo z nich má kříž. Skoro na každém kamení je napsán krátký příběh, kdo kámen nechal postavit a pro koho. Zajímavé. Také motivy a ozdoby se liší od našich. Většinou se jedná o keltské motivy, různé druhy lebek s hnáty a tak podobně. Ale sem tam se objeví i nějaký anděl. Na hřbitově se zdržíme skoro hodinu. Jdeme kolem kostela Church of Holy Rude, vypadá moc hezky, ale jsou čtyři hodiny a přeně v tu chvíli ho zavírají. Škoda.
Takže scházíme do městečka. Není moc velké, celé kamenné a působí docela úpravně. Hlavní ulice máme brzo pochozené a vracíme se zpět. Zkouším fugování Pokemon Go, nějakého toho pokemona chytím, když už jsem ve Skotsku. V pět hodin máme sraz u autobusu a budeme se ubytovávat v Stirling Youth Hostelu. Vypadá docela hezky. Jsme ubytovaní ve druhém patře, se Slávkem a Lídou. Výtah nikde, kufry musíme vynést. V pokoji se dvěma patrovými palandami není moc místa, ale to asi nebude nikde. Zámek funguje na magnetické karty, každý dostáváme jednu. Mírně vybalujeme, ale protože jsme na cestě třetí dena apotraviny dochází, musíme jít nakupovat. Najít místní Tesco není díky navigaci žádný problém. Nakupujeme pár základních věcí, hlavně pečivo, nějaký sýr, problém je ovšem se salámy. Nic takového tady asi neznají. Ani klobásy. Nakonec kupujeme nějaký italský salám. Překvapuje nás ale cena některých pochutin. Třeba takové chipsy Pringles jsou tady za poloviční cenu, než u nás a totéž platí i pro lentilky M&Ms. Tak je taky kupujeme. Něco na pití, vodu, a taky víno na večírek a máme nákup hotový. Zase dostáváme zpět krásné jednolibrovky, asi jsou nově vyražené a staré stahují z oběhu. A taky dostáváme první skotské papírové libry. Mají tady paralelně tištěnou vlastní měnu, platí ovšem oboje. Ale v Anglii jenom anglické, takže se skotských liber budeme muset postupně zbavit. Protože máme hlad, koupili jsme si i nějaé croissanty na okamžitou spotřebu, a hned je spotřebováváme.
Vracíme se do hostelu, zase sláva navigaci, všechno je hned jasné a přehledné. Nákup necháváme v pokoji a jdeme do společenské místnosti. Hned vedle je prostorná kuchyně, kde se dá uvařit večeře.
Zálohuju fotky na noťásek a za chvilku začíná večírek s ochutnávkou. Už nás dohnali i manželé se zapomenutým pasem, takže jsme zase kompletní.
Na ochutnávání ze specialit místní kuchyně máme:
- Irn Bru - přeslazený syený nápoj dost umělé chuti, dávám přednost britské Fantě, ta je výborná
- octové chipsy - dost hnusné, nechutnají vůbec nikomu
- skotská obalovaná vejce - trochu jako naše sekaná, nic moc, ale jíst se to dá
- shortbread - máslové sušenky, dost, buďme k hostitelské zemi galantní, nedobré
- ovesné sušenky - rovněž nedobré
- sýr cheddar, dva druhy - no prostě sýr, takový náš eidam, nic moc
No, když si vzpomenu na ochutnávku sušenek a sýrů v Bretani, kde jsme se nemohli rozhodnout, které vybrat a koupit domů, tak je to docela bída. Ale zase rozhodnutí je jednoduché, domů z toho nepovezu nic.
Večírek pokračuje, a průvodce Michal vytahuje kytaru, takže si zazpíváme. Dokonce se učíme i jednu skotskou baladu od Asonance.
Před půlnocí odcházíme a jdeme se vyspat na zítřejší den. Jsme docela unavení, zážitků bylo víc než dost. Palanda je nepohodlná, krátká, místa málo, ale nakonec nějak usínáme.
1. července 2017 - sobota
Počasí: 18°C polojasno
07:00 - vstávání
08:00 - odjezd autobusu
08:30 - 09:00 - Wallace Monument
10:00 - 12:15 - Ben Aan
15:00 - Glencoe
16:00 - Commando Memorial
17:30 - 18:00 - Eilean Donan
19:00 - ubytování Kyleakin
20:00 - 21:00 procházka ke zřícenině
24:00 - spánek
Vstáváme v sedm, docela jsem se vyspal, ale na lodi to bylo lepší. Dobalujeme věci, dneska přejíždíme do jiného hostelu. Snídáme ve společenské místnosti, v pokoji není moc místa. Bereme si kufry a snášíme je dvě patra zase dolů. Nakládáme je do autobus a jdeme si sednout.
První zastávka je u pomníku Wallace Memorial kousek od Stirlingu. Jedná se o romantickou stavbu z doby Waltera Scotta, popularizátora skotských dějin. Dokončena byla v roce 1869 na památku skotského hrdiny Williama Wallace, známého z filmu Braveheart (který ale nemá s realitou nic společného). K pomníku stoupáme asi dvacet minut do kopce. Je brzo ráno, asi devět hodin, takže je všude zavřeno. Prohlížíme si stavbu a jdeme se podívat na vyhlídku na místo Wallaceova vítězství nad Angličany a taky na město a hrad Stirling. Je nádherné počasí, polojasno a svítí sluníčko. Scházíme zase k autobusu a vracíme se zpátky k hostelu pro zapomenutý inzulin.
Pak už jedeme do Národního parku Trossachs. V deset hodin stojíme pod kopcem Ben Aan a čeká nás první pěší cesta do hor. Kopec není vysoký, převýšení je asi 400 metrů a celková délka výletu necelé čtyři kilometry, tak akorát na rozehřátí. A hned se rozehříváme prudkým stoupáním. Pak se naštěstí cesta trochu narovná. Za námi je jezo Loch Achray a pod námi krásný zámeček, snad se jmenuje Tigh Mor. Jdeme místem obnovy starého lesa za nový, takže není moc hezké, ale počasí nám přeje. Pořád je hezky. Kdo by to po včerejšku řekl. Před námi se tyčí vrchol Ben Aan a najednou se cesta zase prudce lomí vzhůru, takže stoupáme do kopce. Občas si musíme při překonávání kamenů pomáhat rukama, ale nijak nebezpečné to není, jsou to takové kamnenné schody. Jen pro plíce. Za necelou hodinu jsme nahoře a koukáme do kraje. Přímo před námi je jezero Loch Katrine. Kocháme se výhledem do kraje a nezbytné je i první hromadné foto. Vracíme se zase zpátky k autobusu. Cestou potkáváme dost turistů. U autobusu se poprvé setkáváme s nejnebezpečnějším zvířetem skotské vysočiny. Jedná se o pakomárovce skotského, anglicky midges. Taky se mu říka muchnička. Je do dost otravný letající a bodavý hmyz. Naštěstí jich bylo jen pár, ale každý své dva tři štípance obdržel. Ve čtvrt na jednu odjíždíme.
Zastavujeme v Callanderu u toalet a na poště kupuju nějaké pohlednice. Za chvilku pokračujeme dál. Dostává se nám další dávky informací o Skotsku.
Ve před třetí zastavujeme na vyhlídce na údolí a kopce Glencoe. Kupodivu prší a fouká, kdo by to byl před dvěma hodinami řekl. Chvilku koukáme a fotíme a pakračujeme v cestě. Dostáváme informace o skotské přírodě.
Před čtvrtou nás čeká další zastávka. Tentokrát u památníku skotských vojáků, kteří padli v různých válkách. Mohla by odsud být i pěkná vyhlídka na nejvyšší horu Velké Británie, Ben Nevis, akorát by nesměla být v mracích. No ale aspoň neprší. Obcházíme památník a vracíme se do autobusu.
Pokračujeme dál. Dalším bodem na programu je soutěž v poznávání filmových melodií. Soutěž o tričko CK Mundo! Z prvních deseti něco víme, ale druhá desítka je bída. Vítězka má čtrnáct poznaných melodií z dvaceti.
O půl šesté jsme u hradu Eilean Donan, známého z filmu Highlander. Nejdřív zastavujeme na toaletách a pak jedeme k hradu. Všude je zavřeno, žádné občerstvení, žádné pohldnice. Tak sedíme na lavičce, koukáme na hrad a začínají na nás padat kapky. Jdeme si sednout do autobusu a odjíždíme. Je šest hodin a za chvilku přejíždíme Shkye Bridge a jsme na ostrově Skye. Vesnička Kyleakin, kde budem tři noci ubytovaní, je hned za mostem. V sedm jsme ubytovaní v hostelu Saucy Mary's. Pokoje jsou stejně malé, s kovovými palandami.
Připravujeme si večeři v miniaturní kuchyňce (tak pro osm až deset lidí) a vzpomínáme na včerejší luxus. Po večeři se vydáváme na obhlídku okolí. Zjišťujeme, že místní prodejnička zboží všecho druhu je ještě otevřená. Sláva, budeme mít snídani. Nakupujeme i další pečivo, něco na pití a pohlednice. Vydáváme se k nedaleké zřícenině Caisteal Maol. V malých skupinkách se tam vydali skoro všichni. Některé potkáváme cestou tam a další i cestou zpět. Z pevnůstky zbyly jen části obvodové zdi a pár kamenů. Ale je docela hezká a vůbec je krásný večer s příjemným chladným vzduchem. Vracíme se zpátky po břehu, je odliv a moře ustoupilo. Chvilku obcházíme vesnici, jsou tady dva kostely a pár domů. A obdivujeme místní sportovní vozy, samozřejmě kabriolety. No teď zrovna neprší.
Vracíme se do hostelu, sedíme v kuchyňce a připravujeme čaj na zítřejší cestu. V pokoji zálohuju fotky a koukáme na zítřejší program. Následuje nezbytná hygiena, sprchy jsou tady docela velké a pohodlné. Spát jdeme o půlnoci, venku je pořád světlo.
2. července 2017 - neděle
Počasí: 15°C polojasno často zataženo prší
07:15 - vstávání
08:30 - odjezd autobusu
10:00 - Old Man of Storr
10:15 - 10:45 - Lealt Falls
10:40 - 11:10 - Kilt Rock a Mealt Falls
11:30 - 14:30 - výlet Quiraing
15:15 - 16:45 - Portree
17:30 - příjezd do Kyleakinu
19:00 - večeře
24:00 - spánek
Kvůli horší předpovědi počasí na dnešek máme přehozené dva dny v programu. Původně jsme dnes měli jet na Cuillin Hills, a do Portree a na Quiraing až zítra.
Vstáváme po sedmé. Po ranní hygieně se připravujeme na cestu a balíme věci na výlet. Snad nic nezapomeneme. Jdeme se nasnídat ne verandu vedlejší restaurace. Zkouším pustit Pokemon Go, ale je tak mizerný signál, že data vůbec nejedou. Nastupujeme do autobusu a o půl deváté odjíždíme. Hned se nám dostává informací o ostrově Skye. Také posloucháme pověst o vřesovém pivu. Tu už jsem četl v knize piktských pověstí, a vypráví se i o Skotech, zřejmě je zdejší tradicí. Prostě recept na vřesové pivo (vřesu je tady všude dost) si sebou vzal do hrobu poslední náčelník, když před tím obětoval i své syny.
Jedeme na sever ostrova Skye, koukáme na pohoří Red Cullins, je ovšem skoro celé v mracích. Vypadá to na déšť, ale zatím neprší. Cestou zastavujeme u skalního útvaru Old Man of Storr a koukáme do kraje. Je půl desáté. Aspoň se trochu protáhneme po jízdě v autobusu. Za chvilku pokračujeme dál a za půl hodiny zastavujeme u prvního vodopádu, Lealt Falls. Máme půl hodiny na procházku po okolí. Jdeme se podívat až k útesu, odkud je na vodopád nejlepší výhled. Svahy útesu jsou naprosto úžasně zelené, na vrchu se pasou ovce. Pod útesem jsou zbytky starých staveb. Docela fouká, ale je celkem příjemně, hlavně žádné vedro. Vracíme se pomalu do autobusu. A vyhrávám pivo za pozdní příchod dvou výletníků, kteří seběhli až k moři. Odjíždíme. Ve třičtvrtě na jedenáct jsme u další vyhlídky, fotogenických útesů Kilt Rock a vodopádu Mealt Falls. Ten je hned vedle silnice, takže se jdeme kouknout a fotit. Obloha je pořád zatažená, ale neprší, i když jsou mraky nízko. Zase pokračujeme dál.
O půl dvanácté stojíme na místě začátku dnešního výletu. Okružní cesta malým pohořím Quiraing s krásnými stolovými horami. Začínáme z ostra, rovnou do kopce. Výhledy jsou ovšem dokonalé, není úplně zataženo, občas dokonce vysvitne sluníčko. Ale mraky jsou, takže vyhled je trochu zamlžený. Travá je vlhká a trochu to klouže. Asi v půlce kopce měníme směr a pokračujeme mírně do kopce po úbočí. Na kraji hory se nám otevírá nádherný pohled na mořský záliv a vypadá to, že by se počasí mohlo umoudřit a mraky trochu protrhat. Obcházíme kraj hory a potom míříme k jejímu vrcholu, není to daleko. Začínají ale padat první kapky, takže balím foťák do batohu a batoh do pláštěnky. Jdeme kousek po rovině a pak scházíme z kopce. Obracíme směr pod horu, ze které jsme právě slezli. To už prší dost. Kdo má, obléká pláštěnku. Já nemám, nemám ji rád, moc se pod ní pri chůzi potím. Pokračujeme dál. Přímo nad námy jsou vrcholy úplně v mracích, tmavý kámen se ztrácí kdesi v mlze, úžasný pohled. To už začíná opravdu lít jako z konve. Horu obcházíme asi hodinu, jsem mokrý komplet, ke konci cesty mám mokro už i v nových goretexových botách. Závidím všem, co mají nepromokavé hadry. Pomalu se vracíme k autobusu, ždímám všechno, co jsem měl na sobě. Naštěstí mám aspoň relativně sucho v batohu, foťák není mokrý. Oblečení ždímají všichni, dokonce i to nepromokavé, asi je ta nepromokavost věc relativní. Něco jsem přece jenom zapomněl, náhradní kalhoty. Takže sedím v autobusu ve slipech a zahřívám se pod dekou. Nejsem ani zdaleka jediný. Ale nálada je vesměs dobrá, bezva zážitek. A má jednu velkou výhodu, celý den jsme neviděli jedinou muchničku. O půl třetí odjíždíme.
Kličkujeme v serpentinách po uzkých uličkách. Silnice je široká jen na jedno auto, občas jsou výhybny a tam musí jedno auto počkat na průjezd druhého. Docela to funguje. Projíždíme městečku Uig a jedeme do hlavníme města ostrova Skye, Portree. Na místě jsme ve čtvrt na čtyři. Oblékám vlhké kalhoty, oddělávám nohavice a jdu jen v kraťasích. Pořád prší. Nakupujeme pohlednice, procházímne se po náměstí a jdeme nakoupi nějaké potraviny a další výlety. Fotíme si malý přístav a vracíme se do autobusu. Kalhoty už jsou jenom mírně vlhké a rychle schnou, super. Ve tři čtvrtě na pět odjíždíme zpátky na hostel. Průvodci nám povídají některé zajímavosti o skotských symbolech (kilt, dudy).
O půl šesté jsme doma v hostelu. V pokoji věšíme a sušíme mokré věci, největší problém bude s botami. V sedm se jdeme zase podívat do malé kuchyňky. Nikde nikdo, prima, takže si vaříme večeři. Jen občas někdo přijde, vaření se podařilo rozložeit do delšího časového úseku, takže je tu klid. Vracíme se na pokoj, zapnulo se topení a v pokoji je jak v sauně. Horko a vlhko. Chvilku odpočíváme a o půl desáté jdme vařit čaj na zítra. V kuchyňce nikdo není. O půl desáté se zase vracíme na pokoj a povídáme si se Slávkem a Lídou. Hlavně o biologii a o muzice. O biologii se oba zajímají a muziku poslouchají stejnou jako já. V jedenáct se začínáme připravovat na spaní, večerní sprcha je úžasná. Je půlnoc, v pokoji je pořád vlhko a teplo, peřiny jsou těžké, takže usínám skoro nepřikrytý.
3. července 2017 - pondělí
Počasí: 18°C polojasno
07:15 - vstávání
08:30 - odjezd autobusu
10:00 - 16:20 - výlet Glen Brittle
17:30 - příjezd do Kyleakinu
19:00 - 19:30 - večeře u Saucy Mary's
19:30 - 21:00 - procházka k majáku
23:00 - spánek
Vstáváme ve čtvrt na osm. Po ranní hygieně se balíme, většina věcí je ještě mokrá, takže si beru druhou mikinu, kalhoty už uschly a beru si i vlhkou bundu, doschne cestou. Oblékám si tlusté bavlněné, vysušovací, ponožky, abych dostal co nejvíc vlhkosti z bot. Opět snídáme na verandě u Mary a o půl deváté nastupujeme do autobusu.
Pořád jsme ještě na ostrově Skye, dneska míříme do pohoří Cuillin Hills, včera jsme jeli kolem Red Cuillins, dnes to budou Black Cuillins. Výprava se poprvé bude dělit na horskou a vycházkovou. Horská míří na vrchol Sgurr na Banachdich, podle údajů je poměrně náročná. Vycházková obejde záliv Loch Brittle. Jdeme na tu vycházkovou.
V autobusu nám Pepa dává na výběr z několika možných večeří, které si můžeme obědnat v hospodě u Mary - zvěřinovou klobásu, masový koláč, tresku, haggis nebo rybí polévku Cullen Skink. Objednávky vyzvedne při návratu. Rozhodujeme se pro objednání polévky a haggisu, napůl, kdyby to náhodou nebylo k jídlu. Ale když už jsme tady, tak haggis chceme zkusit. Také dostávéme informace o dnešním programu a ujištění, že počasí bude, na rozdíl od včerejška, slušné. Podle pověstí se v okolí hor v řekách koupou víly. A tak se turisté mají chovat hlučně, aby víly nepřekvapily a ty se nezačaly zlobit (ale možná to souvisí spíš s divokou zvěří).
Skupina horalů vystupuje z autobusu kousek před cílem, jdou s Pepou a dojdou za námi do kempu. Vycházková skupina začíná na parkovišti u kempu. Jdeme s Michalem.
Přezouvám ponožky, jsou docela vlhké a boty naopak docela suché. Ještě si zajdeme na toaletu a můžeme vyrazit. Je deset hodin a začínáme s obcházením zálivu. Za námi se rozkládají Cuillins a vrcholky jsou v mracích. Jdeme po cestičce, tráva okolo je docela mokrá a i potoky, které překračujeme makjí vody docela dost. Jsou tu hezké malé vodpády. Mraky se protrhávají a začíná svítit sluníčko. Vlhká tráva je zase neuvěřitelně zelená a popírá známé přísloví, že nikde není tráva zelenější. Ve Skotsku je. Pasou se na ní ovce i krávy a člověk má taky chuť si kousnout. Je tady i spousta další zeleně, především tedy různé kytky, keřů a stromů tady moc není.
Útesy spadající do moře jsou nádherné, voda modrá, polojasno, lehký větřík, prostě paráda. Lidi kolem skoro žádní, potkáváme jen dva cyklisty se psem. Ale na kolo tady terén moc není, asi se dost nadřou. Asi po dvou hodinách se zakusuju do jablka, a hned na to máme přestávku u nízké zídky. V klidu svačíme, nikam nespěcháme, času máme dost. Ve čtvrt na jednu pokračujeme do mírného kopečka ke zřícenině domu. Vypadá to tady romaticky, ale celoroční život je tady asi tvrdý. Pokračujeme dál a blížíme se k jezeru, částečně zaplavovanému přílivem. S mořem ho spojuje Vikingský kanál. A bohužel moře přináší i dost odpadků, které po opadnutí přílivu zůstávají na loukách. Není to moc hezký pohled. Raději se jdeme podívat na starou pevnost a další útesy. Dokonce zhora vidíme v moři i tuleně. a taky racky a nějaké další ptáky. Odpočíváme a kocháme se výhledem.
Před druhou pokračujeme dál, hledáme hrobku z doby bronzové. Michal má na navigaci souřednice, takže ji najdeme celkem snadno. Je to takový malý tumulus, v Bretani jsme viděli podstatně větší. Vracíme se zpátky k autobusu. Teď jdeme po trávě a ta je pořád dost mokrá. Kolem se pasou ovce a vypadají docela spokojeně, asi jim chutná. Po řadě obrovských kamenů, vypadajících jako obří schody, stoupáme do mírného návrší. Pořád je tady mokro, vypadá to trochu jako močál. Ale za chvilku už jsme na cestě a jde se zase dobře. Scházíme na nižší cestu, než jsme šli opačným směrem, překračujeme vodopád po můstku a za chvilku jsme u kempu. Jdeme se podívat do shopu, jestli mají pohlednice, ale nemají. Tak kupujeme aspoň fantu, po výletě je opět úžasná. Cítím, že mě trochu pálí čelo, sluníčko bylo silnější, než se zdálo. Kdo by to po včerejšku řekl - Skotská riviéra.
Jsou čtyři hodiny. Horská skupina už je u autobusu, takže nastupujeme a pokoušíme se odjet. Ale nejsme všichni, takže čekáme, že se všichni dohledají. Odjíždíme po čtvrt na pět.
O půl šesté jsme u Mary. Jdeme ještě nakoupit do obchůdku a pak se trochu upravit do hostelu. V sedm se scházíme v restauraci na večeři. Dostáváme vybranou polévku a haggis. Polévka je dobrá, s pečivem určitě docela zasytí. K haggisu přistupujeme s určitou nedůvěrou. Dostáváme ho s bramborovou a tuřínovou kaší. Chutná trochu jako jelito, není to tak zlé. Sice bych se touhou po něm asi neumlátil, ale jíst se dá bez jakýchkoliv problémů. Po mírných zmatcích platíme (14 liber) místo obsluze rovnou Michalovi a ten platí za všechny kartou. Navíc ještě předplácíme u Pepy zítřejší výlet za lachtany (10 liber za osobu) a návštěvu destilerie (4,5 liber za osobu).
Je osm hodin, a venku je pořád světlo. A dlouho bude. Takže se jdeme projít na druhý konec Kyleakinu. Tentokrát k majáku. Je na opačné straně něž zřícenina pevnosti, kde jsme byli předevčírem. Přecházíme Skye Bridge a fotíme maják z výšky. Dneska už svému účelu neslouží, je součástí muzea majáků. Ale to je touhle dobou samozřejmě zavřené. Takže se vracíme zase zpět. Výhled z mostu na okolí je moc pěkný. Cestou zpátky na nás zaútočí pár muchniček, ale je jich málo.
Vracíme se do pokoje a pak se jdeme ještě do kuchyňky dojíst hrachovou polévkou a nějakými zbytky. Večeře, díky nedůvěře dělená dvěma, zase tak vydatná nebyla. Po druhé večeři se vracíme an pokoj a začínáme balit. Zítra pokračujeme dál, do Fort William. Dokončuji poznámky z dnešního dne a koukáme na program dne zítřejšího. Připravujeme se na spaní, jsem pěkně spálený. Spát jdeme v jedenáct. Pořád je venku světlo.
4. července 2017 - úterý
Počasí: 19°C polojasno
06:45 - vstávání
08:00 - odjezd autobusu
08:15 - 09:00 - Plockton
9:00 - 10:00 - jízda lodí k tulení kolonii
10:00 - 10:40 - Plockton
12:30 - 15:00 - Drumnadrochit a Loch Ness
15:30 - Urquhart
17:00 - 18:00 - Ben Nevis Distillery
18:30 - ubytovaní Nevis Bank Inn
21:00 - 22:00 - procházka Fort William
23:30 - spánek
Vstáváme ve tři čtvrtě na sedm. Dneska odjíždíme, takže se musíme sbalit. Některé věci jsou ještě vlhké, ale nedá se nic dělat a musí do kufru. Po ranní hygieně beru zavazadla jdu i se snídaní k autobusu. Nakládám mezi prvními a snídám. Bohužel řidiči nemají kávu, ještě nespustili motor. V osm odjíždíme.
Nejedeme daleko, jenom přes malý poloostrov do městečka Plockton. O půl deváté jsme na místě. Všude je ještě zavřeno, ale chvilku se procházíme a obdivujeme místní palmy. To je tak daleko na severu docela překvapivé, ale prý díky teplému Golfskému proudu je kolem pobřeží pás subtropických zahrad. Pak jedeme k lodi, která nás poveze na výlet za lachtany. Autobus kličkuje úzkými uličkami, rozumnější asi bylo dojít na molo pěšky, není to daleko. V devět jsme na lodi Sula Mhor, vítá nás kapitán i s posádkou. Většina lidí se hrne na horní palubu, ale je nás moc. Všichni se tam nevejdeme. Takže jdeme dolů, vidět je taky dobře. Loď není moc velká, tak pro padesát lidí, akorát se do ní vejdeme. Na dolní palubě je i bar, občas si někdo dá panáka whisky. Mě se zdá na alkohol docela brzo. Míjíme malý maják a jedeme k prvnímu skalisku. Je tady pár tuleňů, asi tak čtyři nebo pět. Chvilku si je prohlížíme a pokračujeme k další skále. Jsou to takové malinké skalnaté ostrůvky. Máme krásný výhled na okolní hory. Tady je tuleňů trochu víc, možná dvacet třicet. A jsme tak dvacet metrů od nich. To jsme ani nečekal. Kapitán si svou odměnu zaslouží. V případě, že tuleni nejsou vidět, jízda je zdarma.
Zastavujeme ještě na třetím místě, ale tady moc života není. Jsou tu zpíš nějací ptáci. Předem vybrané děvče se snaží zpěvem přilákat další tuleně, prý jsou zvědaví. Přidává se i kapitán, ale prý zatím vypil málo whisky, tak mu to nejde. Ale není to tak hrozné, hlas má docela slušný. Vracíme se zpátky, koukáme na obrovské sídlo, prý bývalou školu, dnes opuštěnou. V deset se vyloďujeme zase na mole v Plocktonu. Vracíme se do městečka, v obchodě nakupujeme pár pohlednic a ve tři čtvrtě na jedenáct odjíždíme.
Cestou se díváme na prví část filmu Statečné srdce. Já tedy spíš pospávám. Blížíme se k dalšímu dnešnímu zastavení. Takže se nám dostává i patřičných informací. Zájemci o návštěvu hradu Urquhart vystupují o chvilku dřív, mě zase hrad moc nezajímá. Jedeme tedy do městčka Drumnadrochit. Tady jsou muzea o Lochnesské příšeře a taky nějaké obchůdky. Nakupujeme pohlednice a suvenýry a jdeme na procházku k jezeru Lochness. Cesta vede přírodním parkem Urquhart Bay Wood. Cestou dokonce brodíme neší říčku, jinak bychom se k jezeru nedostali. Troichu závidíme jezdkyním na koních, ty se namočit nemusely. Ale zase se odvážně vrhly do vod jezera a brodily přes malý záliv.
Jestli tady bydlí nějaký podivný velký živočich, tak my jsme ho neviděli. Dokonce se nenechal přilákat ani na tyčinku Mars. Z toho usuzuji, že tady nic mimořádného nežije. Vracíme se zase zpátky, zase brodíme a za chvilku jsme u místního hřbitova. Ten nemůžeme vynechat, takže doplňujeme další dílek naší funerální turistiky. Vracíme se k autobusu, využíváme místní toaletu k drobné očistě a ve tři odjíždíme. Ještě se stavujeme na parkovišti u hradu, a kdo chce, může si hrad vyfotit. O půl čtvrté pokračujeme dál.
Jedem kolem Kaledonského kanálu. Byl vystavěn pro rychlejší spojení lodí mezi východem a západem, aby nemusely obeplouvat sever Skotska. První stavba se ukázala příliš mělká a nedostačovala. Druhá stavba byla lepší, ale bohužel se zjistilo, že doprava vlakem je rychlejší a levnější. Takže kanál je vlastně k ničemu a složí především turistům. Kanál využívá hlavně přírodní cestu po jezerech, ale místy jsou prokopány plavební dráhy a jsou tu i soustavy zdymadel. Kolem jedné jsme projeli a taky jsme čekali u otočného mopstu, až propluje malá jachta. Lodě mají přednost.
Pepa nám vysvětluje britský systém měr a vah, ale tohle asi nepochopíme. Důležité je pamatovat si, že pinta je asi šest deci a na pinty se točí pivo.
Projíždíme kolem města Fort Augustus, ale náš cíl je ještě o kousek dál, ve Fort William. A cíl je to poměrně atraktivní. Jedeme navštívit místní destilerii whisky - Ben Nevis Distillery. Před pátou jsme na místě. Prohlídka začíná krátkým humorným filmem o vzniku whisky, že k tomu došlo vlastně omylem. Pak si procházíme výrobu a Pepa trochu tlumočí. Zdá se, že Skotové jsou peměrně trpělivý národ. Výroba whisky začíná stejně jako výroba piva. Ovšem ve chvíli kdy by se Čech hrnul ochutnávat první korbely, Skotové teprve začínají destilovat. A když mají hotovo, výsledek zavřou na dvanáct let do sudu. A sudy tu mají z celého světa, od bourbonu z Ameriky, od portstkého ze Španělska, i od vína z Francie a Itálie. Průvodce ukazuje i na černou plíseň na zdech, ta se objevuje všude, kde se pálí alkohol. Koukáme i na malou přehradu nad destilerkou, ze které se bere voda. V zákaznickém centru dostáváme dva panáky na ochutnání, kdo má zájem nakupuje. Já tvrdý alkohol moc nepiju, takže ani nenakupuju. Prohlížíme si vystavené exponáty, láhve vypadají opravdu působivě. V šest odjíždíme.
Protože hostel ve kterém jsme ubytovaní je pro celý zájezd malý, tak jsme ubytovaní v hotelu Nevis Bank Inn.Ten je asi čtyři kilometry směrem do města. Tím se ale nedostaneme na společné večery, pěšky je to dost daleko. A asi neuvidíme Neptunovy schody, soustavu osmi zdymadel na Kaledonském kanále. Ráno jsme přišli k autobusu první, takže naše zavadla jsou úplně vespod, chvilku trvá, než je vydolujeme.
Jdeme do hotelu s Pepou, zjišťujeme, že v ceně pokoje jsou snídaně. No vařit se tady nedá, takže je to fajn. Pokoje jsou ovšem luxusní, s parádní koupelnou. A je tu varná konvice. Aspoň něco, můžeme si udělat čaj a polévku. Vybalujeme se a chvilku odpočíváme. Po večeři jdem na procházku do města. Protože máme jen jednu magnetickou kartu, zajištuji u recepční naprogramování druhé. Já, se svou angličtinou. Ale nakonec se domluvíme.
Město je zase poměrně malé, na hlavní třídě nás zaujme dopravní značka upozorňující na starší lidi. Je tady asi nějaký domov. Zkouším spustit Pokemon Go, tady to trochu funguje. I když o 4G síti si můžu nechat zdát. Aspoň jednoho pokemona umisťuji do gymu. Procházíme centrem města, je tu docela dost kostelů, a u jednoho dokonce malý hřbitůvek. Kolem desáté se vracíme zpátky, pořád je tu světlo, i když už ne tak moc, jako na severu.
Koupel ve vaně je dokonalá, k tomu není co víc říct. Čisté a suché osušky, a zítra nejspíš budou další, to je paráda. Budeme tady dvě noci.
5. července 2017 - středa
Počasí: 20°C skoro jasno
07:15 - 08:15 - vstávání a snídaně v hotelu
08:30 - odjezd autobusu
09:00 - 16:00 - výlet Glen Nevis a Steall Falls
17:30 - odjezd autobusu zpět
19:00 - 21:30 - procházka Fort William
23:30 - spánek
Probouzím se o půl sedmé, ale ještě chvilku mám čas, takže v polospánku čekám na zazvonění budíku. Vstáváme ve čtvrt na osm, balíme věci na celodenní výlet a jdeme se nasnídat. Nabídka je vynikající. Objednávám si vejce Benedict a k tomu si beru pár sladkých croissantů. Plus kafe a džus. Takovou dobrotu jsem snad nikdy nejedl. Aspoň k snídani určitě.
Bereme si věci nachystané v pokoji a jdeme na parkoviště čekat na autobus. O půl deváté odjíždíme. A moc daleko nejedeme. Výchozí místo pro obě trasy je asi deset minut jízdy. Horská část vyráží na vrchol nejvyšší hory Velké Británie - Ben Nevis (1344m), vycházková míří k vodopádu Steall Falls. Je devět hodin.
Hned na začátku se trochu zamotáme, protože čekáme na Pepu, který jde dneska spodní část. Jenže ten zatím odvedl svých deset lidí k infocentru. Takže pro nás vrací, naštěstí ne moc daleko. Hlavní část zájezdu tedy šlape do kopce a k vodopádu nás jde jen pár, což je příjemné. Jdeme pomalu údolím, nemusíme nikam spěchat. Počasí je nádherné, asi se zase opálím. Máme nádherné výhlkedy na okolní hory, viditelnost je vynikající. Cesta je buď do mírného kopečka nebo z kopečka, nic náročného. Cestou jdeme kousek podél potoka, na kterém jsou peřeje a dokonce i malý vodopád. Zastavujeme se a svačíme.
Asi o půl dvanácté přicházíme na parkoviště. Tady parkují ti, kterým se nechce moc chodit. Jsou ti i nějací Češi s obytným autem. Nejzábavnější je ale ovce, která se drbe o zaparkovaného jaguára. Pár ovcí se tu pohybuje. Před vstupem do soutěsky, u cedule s varováním před nebezpečím smrtelného úrazu se fotíme. Jak říká Pepa, aby věděl o koho přišel. Cesta soutěskou není už tak pohodlná, stoupáme po kamenech, místy tečou potůčky vody. Je tady ale nádherně. Asi za dvacet minut máme soutěsku za sebou a před námi je louka s vodopádem. Prý je druhý nejvyšší ve Skotsku.
Jdeme až k řece, k samotnému vodopádu nejdeme, je tam mokřad. Obědváme přímo u řeky. Cesta pokračuje dál, přes řeku vede most s jedním lanem pro chůzi a dvě pro držení. Je tu pár lidí, takže moc nezdržujeme zkoušením. Před jednou se začínáme vracet. Jdeme stejnou cestou, zase přes soutěsku. Teď je víc z kopce, jde nám to líp. Z parkoviště už míříme zase k autobusu. Půjdeme po silnici, kdo chce, může si stopnout auto. My jdeme pěšky, cesta se zdá delší, než když jsme šli tam. Nakonec jsme ušli skoro 23 kilometrů, to je podstatně víc, než jsem si myslel. I když ke konci už jsme toho měli docela dost. U informačního centra jsme asi ve tři. Jdeme do hospody kousek výš ve stráni. Horská čast výpravy už se postupně také vrací.
V hospodě si objednáváme cider, točený, a je neskutečně dobrý. V Bretani, kde jsme ho vyzkoušeli poprvé, byl výborný, ale jen z lahve. S čerstvě natočeným, studeným, plným bublinek, se nedá srovnat. Fantazie. Shromažďujeme se na zahrádce pod hospodou, s úlevou si sundávám boty. Před odchodem se ještě společně vyfotíme a jdeme k autobusu. Máme možnost se nechat odvézt autobusem do hostelu na večírek, ale jednak bude až v osm, a taky jsme docela unavení. Zůstáváme v hotelu a nakupujeme suvenýry a pohlednice v obchodě hned vedle hotelu.
Vana s horkou vodou se zase velmi příjemná, po koupeli se jdeme ještě chvilku projít do města. Nakupujeme v Tescu, potraviny zase dochází. Koukáme i do jednoho z otevřených kostelů. Taky si prohlížíme místní hřbitov. Přímo něj parkuje parní lokomotiva, snad je to ta, co vozí turisty k mostu známého z filmu s Harry Potterem. Vracíme se do hotelu, chvilku odpočívám, protože mě bolí oči a hlava, asi z přemíry sluníčka a únavy. Balíme si věci, zítra zase odjíždíme, a připravujeme se na spaní.
Spát jdeme o půl dvanácté.
6. července 2017 - čtvrtek
Počasí: 21°C zataženo dopoledne prší
07:00 - 08:15 - vstávání a snídaně v hotelu
08:30 - odjezd autobusu
11:00 - 13:00 - výlet Glen Loin a Arrochar
13:00 - 15:00 - odpočinek v autobusu
15:45 - odjezd autobusu
16:15 - 16:35 - zastávka toalety
17:45 - příjezd do Stirlingu
18:00 - ubytování
19:00 - večeře
20:00 - párty ochutnávka
23:30 - spánek
Dneska se zase budím chvilku před budíkem, asi je to spaní na lepších postelích vydatnější. Vstáváme v sedm, dneska se balíme a vracíme se do hostelu ve Stirlingu. Předtím nás ale čeká druhá hotelová snídaně. Dneska do toho jdu naplno a objednávám si Full Scottish Breakfast. Což je porce slaniny, opečeného párku, opečeného rajčete, vejce jako volské oko, pečených fazolí a žampiónů. Navíc haggis nebo black pudding, ale toho jsme se vzdal. Dojídám se croissanty, kdoví kdy budu zase tak dobře jíst. Bylo to prostě skvělé.
O půl deváté stojíme na parkovišti a lije. Autobus přijíždí chvilku po půl deváté. Dneska pokračujeme druhou částí filmu Statečné srdce. Po jeho skončení nás Pepa informuje o tom, že film nemá s realitou vůbec nic společného. Pravdivé je snad jen jméno hlavního hrdiny. Ale kulisy jsou opravdové a skotská krajina překrásná. Taky dostáváme informace o dnešních trasách a jezeru Loch Lomond, kolem kterého poměně dlouho jedeme.
V jedenáct jsme na místě a zase se dělíme na dvě části. Dneska jde většina trasu vycházkovou. Uvšem údolí Glen Loin nás příliš nezaujalo a taky cesta pochodovým tempem v zástupu nás moc nebaví, takže se asi po třech kilometrech obracíme k návratu. Vracíme se do městečka Arrochar, zkusíme najít nějakou hospodu a sednout si. Už jsme po devíti dnech docela unavení a zítra nás čeká celý den v Edinburghu a další den Londýn. Arrochar se ovšem ukazuje jako úplně mrtvá díra. Projdeme skoro celé městečko, a nikde nikdo. Otevřený je jediný malý obchod a benzínová pumpa, kde se mému dotazu na pohlednice prodavač vysměje. Fakt mrtvo.
Tak si jdeme sednout na parkoviště a dát si oběd. V tu chvíli se na nás vrhnou muchničky. Není to sice přiliš velké mračno. ale pár desítek jich je a jsu dost otravné. Rychle si připínám nohavice a oblékám mikinu. Nakonec ale jdeme zpátky do autobusu. A nejsme jediní, kdo výlet dneska vzdal, ještě pár lidí se vrátilo. A jdou do města. V autobusu odpočíváme a trochu pospáváme. Ve tři se vrací horská výprava a chvilku po ní i zbytek zájezdu.
Ve tři čtvrtě na čtyři odjíždíme na parkoviště s toaletami, tady nakupuji pohlednice a o půl páté pokračujeme dál. Pepa s Michalem zase nešetří informacemi, dozvídáme se pár dalších zajímavostí o Skotsku, o skotské politice a taky něco o zítřku. Ve Stirlingu jsme o třičtvrtě na šest. Zase stěhujeme kufry do druhého patra, pokoj ale máme jiný. I když se stejným výhledem. Mírně se vybalujeme, není tu moc místa, po minulých dvou nocích.
V sedm si jdeme připravit večeři do společenské místnosti. Pepa s Michalem zatím připravují ochutnávkovou párty číslo dvě. Je tady totiž na ni dost místa. V osm začínáme. Řidiči přináší z autobusových zásob karton piva, takže je i něco k pití.
Na ochutnávání máme:
- cosi, co chutná jako perník, ale nápis oznamuje Dumpling - tedy knedlík, hmmm, nic moc
- sýr Cheddar - ten jsem obědval skoro celý týden, už ho mám dost
- Fudge - místní šíleně přeslazené karamelky
- Milk Chocolate Mallow - piškot v čokoládě, takový indiánek, docela dobrý
- Shortbreads - to jsou zase máslové sušenky, pořád nic moc
- octové chipsy z minula - to hovoří samo za sebe
- Black Pudding - něco jako jelito, za studena dost hrozné
- Haggis - taktéž za studena hrozný
- Haggis Vegetarian - cosi z fazolí a mrkve, nechápu proč tomu říkají haggis, to je jako bychom u nás měli vegetariánskou tlačenku
Fakt ale je, že na jídlo pro vegetariány (a ty další jídelní sekty) tady dost dají. V jídelním lístku většinou mají skoro stejné množství jídel vegetariánských jako těch ostatních. A obecně je tady starost o životní prostředí mnohem větší, než u nás. Všude se třídí odpad a je vidět, že ochranu životního prostředí berou vážně. Asi tady nemají Děti Země nebo Jihočeské matky.
Během cesty byla také vyhlášena soutěž o nejlepší básničku. Nakonec se účastní čtyři soutěžící. Jeden z nich je i řidič, výsledek jeho práce budí zasloužený ohlas. A taky básnička Hanky je dost povedená. Z té řidičovy si pamatuji jeden veršík:
Samá kráva, bodlák, bahno
Skoro jsem si sáhnul na dno
Po čtvreční chvilce poezie se už jen volně bavíme, chvilku i s Pepou. Michal vytahuje kytaru, takže dojde i na zpěv. A řidič básník přichází s objevem, že hostel je vlastně bývalý kostel. Což Pepa po dotazu na recepci potvrzuje. Tak proto ten výhled na hroby z našeho pokoje, zdálo se mi to divné.
V jedenáct se vracíme do pokoje a o půl dvanácté jdeme do postelí, zase ty houpavé palandy.
7. července 2017 - pátek
Počasí: 20°C zataženo, občas vykoukne slunko
06:30 - vstávání
07:30 - odjezd autobusu
08:30 - příjezd do Edinburghu
09:30 - 10:45 - hrad
11:15 - 11:30 - St.Giles
11:45 - 12:15 - oběd KFC
12:30 - 13:00 - koncert St.Giles
16:30 - večeře Fish and Chips
18:30 - 21:30 - hospoda OX184
22:00 - odjezd z Edinburghu
23:30 - zastávka toaleta
04:00 - zastávka toaleta Stoke on Trent
Probouzím se v šest a ještě se snažím na chvilku usnout. Vstáváme o půl sedmé. Máme za sebou poslední spánek v posteli na dlouhou dobu. Další dvě noci strávíme v autobusu. Balíme všechny věci, které chceme mít u sebe do příručních tašek a zbytek do kufru. Kufr uvidíme až v Praze. Povlečení odhazuje do koše na prádlo a stěhujeme kufry do autobusu. O půl osmé odjíždíme.
A v o půl deváté vjíždíme do Edinburghu. Během jízdy nás Pepa upozorňuje na některé zajímavosti. Dobře to tady zná, bydlí tu. A dává si s námi sraz v sedm v hospodě OX184.
Parkujeme pod hradem a všichni společně jdeme ke vstupní bráně. Michal vybral od všech peníze a jde koupit lístky. Před hradem nám je rozdává, takže s prvními návštěvníky míříme o půl desáté do hradu. Před hradem je postavena konstrukce se stovkami sedadel pro hradní představení. Vypadá to, že v hradu bude plno, fronta je obrovská. Prohlížíme si hradby, věže, sály, kapli, největší dělo, jdeme se podívat i na skotské korunovační klenoty. Kupodivu u nich není fronta. A je to jediné místo, kde se nesmí fotit.
Uprostřed hradu je památník padlých vojáků. Je docela působivý. Ale to je koneckonců celý hrad. Jenže fakt je, že ke skotské historii nemáme žádný vztah, takže se pomalu vydáváme do města. Hodina a čtvrt nám stačila.
Před hradem fotíme vojáky na stráži a scházíme k hlavní třídě, Royal Mile. Kupujeme nějaké pohlednice a suvenýry. Všude je plno lidí. Vyhrává tu pravý skotský dudák, jsou tu i různí kejklíři, velmi podobní těm v Praze. Jezdí tu vyhlídkové dvoupatrové autubusy. Prostě velmi živá ulice. Na prvním náměstí je katedrála sv. Jiljího (St.Giles). Jdeme samozřejmě dovnitř. Vstup je zdarma. Kostel je zajímavý tím, že má oltář umístěný uprostřed, má krásné vitráže a je celý vyzdobený prapory. A není tu moc lidí. Beru si leták, ze kterého zjištuji, že ve 12:15 je tu koncert sboru z Chorvatska. Takže se jdeme najíst a vrátíme se. Koncerty v kostele máme rádi.
Scházíme po Cockburn Street a přes most přes nádraží k Princes Street. Tady koukáme na Scottův památník. Protože jsme nenašli žádnou hospodu s fish and chips, jdeme prostě do KFC v galerii Waverley. Po obědě se vracíme do kostela, koncert už začal. Zase, kupodivu je tady skoro prázdno. My alke máme raději kostely, než hrady. Posloucháme asi půl hodiny, než zpěv skončí, docela se nám to líbilo. Ještě jednou obcházíme kostel, odvážím se i něco vyfotit, i když se to nesmí.
Pokračujem v cestě po Royal Mile. Chvilku obdivuji žluté lamborghini, supersport v kamenném městě vypadá nádherně. Snažím se najít i nějaký obchod s tričky, skotské ještě pořád nemám. Jdeme kolem zajímavé, moderní a velmi kontroverzní, budovy skotského parlamentu a už jsme u Holyroodhouse, sídla britského panovníka ve Skotsku. A královna je zrovna přítomná. No, neukázala se nám, ale už jsem ji viděl před dvaceti lety v Brně. Palác je samozřejmě v tuto chvili nepřístupný. Aspoň kupujeme pohlednice a známky.
Sedáme si naproti němu na kamennou lavičku v parku. Sundat si boty je příjemné. Zkouším pustit Pokemon Go, tady docela funguje.
Jdeme dál směrem na Calton Hill. Prohlížíme si další hřbitov a kolem sídla New Parliament House, v antickém stylu, vystupujeme na kopec. Ten je plný památníků. Nelson Monument, Dugald Stewart Monument, National Monument a Playfair Monument. Chvilku se procházíme a koukáme na město z výšky. Přes kopec je vidět i moře a přístav. Pak zase scházíme dolů. Přes ulici máme další hřbitov. Uprostřed stojí obrovský obelisk.
Přes North Bridge se vracíme zpět na Royal Mile. Konečně najdeme krámek s těmi správnými tričky. A hned vedle bistro a v něm smaženou tresku (haddock) s hranolkami, fish and chips. Čas docela utíká, už je skoro čas večeře, je pět hodin. Jídlo je výborné, a porce tak obrovská, že mám co dělat, abych ji snědl. A po večeři je čas vyhledat toaletu, naštěstí jsme jednu viděli cestou.
Scházíme z kopce na drhou stranu Royal Mile a přicházíme na náměstí Grassmarket. Je poměrně veliké a okolo stojí nádherné kamenné domy. U každého obdivujeme množství komínů, asi to nebude žádná legrace, tohle v zimě vytopit. Chvilku sedíme na lavičce, je docela příjemně, žádné velké horko, a teď dokonce vykouklo sluníčko.
Jdeme se ještě podívat na slavnou sošku pejska (Greyfriars Bobby), věrného přítele svého pána, který dvanáct let po jeho mrti ležel na jeho hrobě. Pro štěstí ho pohladíme po čumáku. A hned vedle je další hřbitov. Hřbitovy tady mají své pevné místo, není to jak u nás (třeba v Brně), že hřbitov se prostě zrušil a zastavěl. Tady potkáváme průvodce Michala, sedí na zídce a čte si.
Teď už jdeme do hospody, nejdřív se dostaneme na most, to v mapě není zcela jasné, takže musíme obejít blok z kopce a dostat se na nižší úroveň. Ulice Cowgate asi bude místní Stodolní, je to tu samá hospoda a bar. Tak hledáme tu naši OX184. Nacházíme ji snadno, má nápis přes celé dveře. Je půl sedmé, a nejsme sami, už je nás tu víc. Místo máme zamluvené, Takže si rovnou sedáme. Objednávám si pivo (ale), Brewdog Dead Ponny, je výborné, akorát mě trochu překvapí, že za 4.2 libry (130Kč) dostanu jen třetinku. No, ale žijem jen jednou. Jako druhé si objednávám Long White Cloud, sice za pět, ale pinta (0,55 litru). A taky je dobré.
Hospoda už je plná. A my jsme se sešli asi všichni, a o půl desáté se vydáváme k autobusu. Stejnou cestou, kolem Grassmarketu a pod hrad. V deset astupujeme, loučíme se s Pepou, a odjíždíme. Michal nám podává informace o Londýně. O půl dvanácté zastavujeme na pumpě a po mírné hygieně se v autobusu snažíme usnout. Další zastávka je ve čtyři u Stoke on Trent. Dávám si kousek čokolády, za chvilku sušenky. Moc nespím, začíná svítat.
CELÉ SE TO SEM NEVEJDE, POKRAČOVÁNÍ V DRUHÉ ČÁSTI
2025 ©