Tradiční zahájení lyžařské sezóny začíná výletem do Rakouska, kde už touto dobou bývá sníh. Tentokrát to vyšlo tak akorát, v sobotu se zrovna otevírala sjezdovka.
Předlackenhofské soustředění
účast: já, Kotouč, Makofka, Deny, Ilča, Pečolík, Filip, Kalda, Pavlína, Lesan
Abychom do autobusu nenastupovali neroztrénovaní, večer předem se koná soustředění. Tentokrát jsem se sešli v pizzerii Lion, protože na obvyklém místě, v pivnici U Malchra, už se dusí i kuřáci. Bohužel ve stejný večer jsme měli i firemní večírek, návštěvu diskotéku na Šelepce, který jsem musel obětovat. Tuším totiž, jak by to dopadlo: přijel bych domů ve dvě taxíkem* a na Lackenhof by mě nikdo nedostal. Takže jsme se sešli ve slušném počtu, vyjímkou byla Lucka, která se domá léčila, a Krajda, který měl služební povinnosti. V hospodě bylo plno, asi už všichni ladí formu na Vánoce a Silvestra. Po pár pivech a zelené na počest Kotoučových narozenin jsme už byli taky naladění a tak jsme šli domů. Už bylo půl dvanácté, a za chvíli začnou zvonit budíky.
(*poznámka k večírku po zjištění dodatečných informací: taxíkem bych přijel tak nejdřív ve čtyři)
Lyžování na Lackenhofu
účast viděla hlavní organizátorka Makofka takto:
na Lackenhof nas letos jede opet 20:
Kotouc, Makofka, Deny, Ilca, Pecol, Dan, Lucka, Adam, Kalda, Verca, Krajda, Martin, Filip + kamos, Tonda + 2 kamosi, Lesan, Ovar s babou
a kromě Filipova kámoše, který se někde zapomněl, dorazili všichni
a navíc Říháčci přijeli vlastním autem někdy po deváté
Budík zazvonil a první co slyším je: "Kuk, já už jsem pět minut vzhůru." Do školy v sedm nevstane, ale ve tři na Lackenhof v pohodě.
Sešli jsme se u Kotoučů před domem o půl čtvrté ráno. Autobus od kostela jel na čas a tak jsme před čtvrt na pět ukládali vybavení do autobusu. Zdálo se, že na Čechy dolehla krize, v autobusu bylo obsazeno jen dvacet osm míst. Pak jsme si ovšem všimli, že druhý autobus s dvoudenním zájezdem byl úplně plný. Hmm. No aspoň jsme měli víc místa. Makofka chytře objednala místa v zadní části autobusu, a protože ostatní měli místa vpředu, měli jsme dokonce vlastní vchod. Po krátkém čekání na Filipova kámoše, který nakonec nedorazil, jsme vyrazili směr Znojmo. Tady jsme nabrali Tondu a jeho přátele, kteří jeli z Třebíče. Pak už nás čekala jenom čtyřhodinová jízda do Lackenhofu. Cestou kolovaly rozličné atraktivní nápoje, čisté, míchané, aditivované, prostě dle vkusu a chuti. Přesto jsme ale spíš šetřili síly a pokud to šlo pospávali.
Před půl devátou jsme dorazili na místo. Počasí nevypadalo nic moc, zataženo a navíc začalo sněžit. Naštěstí ale nefoukal vítr. Převlékli jsme se u autobusu a po rozebrání permanentek se seřadili u čtyřsedačky, která nás vyvezla nahoru. Pak už jsme se rozdělili a začali jezdit. V provozu nebylo ještě celé středisko a tak jsme jezdili hlavně na horní modré tříkilometrové a spodní modré kilometrové sjezdovce. Sníh byl parádní, lyžovalo se docela dobře. Bohužel s postupujícím časem sjezdovka zapadávala sněhem, takže se podmínky trochu zhoršily.
Oproti loňsku, kdy byla úplně modrá obloha a svítilo sluníčko, nebylo počasí ideální. Nahoře byla mlha, takže vrcholky kopců nebylo vůbec vidět. Teplota dole mohla být kolem snesitelných mínus šesti, nahoře ale asi neměla daleko k minus patnácti. Úplně jsem cítil, jak mi omrzá obličej. O to častěji jsme se ale viděli dole v restauraci, kde jsme se zahřívali svařeným vínem, a k obědu nejčastěji výtečnou gulášovou polévkou.
Po obědě jsme zase lyžovali a snowboardovali a kolem třetí už toho měli všichni dost, a tak jsme se sešli zase v restauraci u svařáku. Kdo měl dopito, odcházel se k autobusu převléct za napakovat vybavení. Čtyři minuty před půl pátou jsme vyrazili do Scheibbsu do nemocnice pro chlapíka z druhého autobusu, který se při sportování zranil. Vypadalo to na zlomenou klíční kost.
V autobusu hned začaly kolovat lahve a cesta rychle ubíhala. Na dálnici nám potom slečna pustila film, tentokrát Vykoupení z věznice Shawshank. Takže po předloňském vězeňském dramatu Vykoupení z věznice Shawshank a loňském válečném dramatu Lovec jelenů se začínají opakovat. Už se těším na příští rok na dokončení Lovce jelenů, kterého jsme ještě neviděli celého. Doprčic, oni fakt nemají nějaké české komedie? Na co se asi tak dá koukat po vstávání ve tři a celodenním lyžování, aby u toho člověk neusnul?
Už cestou obvolávala Ilča hospody, kde bychom se mohli najíst, nakonec se podařilo zajistit rezervaci v Tenisbaru. Cesta ale byla mizerná a sněžilo, takže jsme dojeli do Brna až po desáté.
Polackenhofská večeře
účast: já, Kotouč, Makofka, Deny, Ilča, Pečolík, Krajda, Filip, Martin
Do hospody jsme se dostali až o půl jedenácté, a nikdo moc nevěřil tomu, že nám ještě někdo uvaří. Nicméně jsme byli mile překvapeni a paní hned posbírala objednávky. Do dvaceti minut jsme měli jídlo na stole. Unavení, ale přijemně najezení jsme pobrali všechny věci a vydali se pěšky na cestu domů. Blížila se půlnoc a všichni už se těšili do postele.
2025 ©